Kapitola XXIX

O vůli a vášních (O vůli a náruživostech)

360 Zvolme si milovat a vyhledávat dobro a nenávidět zlo a stranit se ho.
361 Pokud je náhoda, jestli se nám líbí jedno nebo druhé, pak nás k tomu, abychom volili to horší, neboť jsme pohrdli věcí, které jsme neporozuměli správně, určitě zavádí vzájemná podobnost dobra a zla.
362 Podívejme se, jak podléháme vášním! Jak často jimi býváme poráženi!
363 Chybí tu dobro? Toužíme po něm, přejeme si ho, dychtíme po něm, usilujeme o něj a přičiňujeme se o něj, jak nejlépe můžeme, obáváme se ale svého omylu.
364 Odtud pochází touha, přání, naděje, snaha, usilování, přičinění se a péče.
365 Než se dobra dočkáme, snášíme i útrapy čekání na něj.
366 Zvítězilo dobro? Jásáme, těšíme se, radujeme se, užíváme si dobra, zbaveni tíhy boje se zlem. A tak se veselíme, jsme utěšeni, prožíváme radost a rozkoš, avšak spojenou s bázní.
367 Ztratilo se snad dobro? Pociťujeme bolest, stýskáme si. A tak prožíváme smutek, výčitky a stesk.
368 Zlo nás znepokojuje a znemožňuje nám soustředit se.
369 Bojíme se budoucnosti, odvracíme se od ní a vyhýbáme se jí, lekáme se jímá nás hrůza a svírá se nám žaludek; to jsou kořeny nespokojenosti, bázně a strachu, třesení se a uzavírání se do sebe.
370 Děsíme se toho, co přichází, hrozíme se toho, drkotáme zuby a trnou nám; zde pramení zděšení, hrůza a třas.
371 Pro to, co nastalo, se hněváme, trápíme se, zoufáme si; z toho vyplývá hněv, utrápenost a zoufalství.
372 To je ale jinak, když se dobré a zlé věci dějí cizím lidem.
373 Tomu přejeme nebo závidíme, toho litujeme, a když se mu uleví, máme radost.
374 Nehledáme-li dobro, zanedbáváme ho, pohrdáme jím, dokonce ho nadšeně boříme, skončíme naplněni vlastní špínou.
375 Stud je, když se někdo červená kvůli špatným věcem, ale úlevou je, že se to stává všem.
376 Propadneme-li zlému, nezůstane v nás kámen na kameni.