Kapitola XXIX

O vůli a vášních (O vůli a náruživostech)

360	Zvolme si milovat a vyhledávat dobro a nenávidět zlo a stranit se ho.
361	Pokud je náhoda, jestli se nám líbí jedno nebo druhé, pak nás k tomu, abychom volili to horší, neboť jsme pohrdli věcí, které jsme neporozuměli správně, určitě zavádí vzájemná podobnost dobra a zla.
362	Podívejme se, jak podléháme vášním! Jak často jimi býváme poráženi!
363	Chybí tu dobro? Toužíme po něm, přejeme si ho, dychtíme po něm, usilujeme o něj a přičiňujeme se o něj, jak nejlépe můžeme, obáváme se ale svého omylu.
364	Odtud pochází touha, přání, naděje, snaha, usilování, přičinění se a péče.
365	Než se dobra dočkáme, snášíme i útrapy čekání na něj.
366	Zvítězilo dobro? Jásáme, těšíme se, radujeme se, užíváme si dobra, zbaveni tíhy boje se zlem. A tak se veselíme, jsme utěšeni, prožíváme radost a rozkoš, avšak spojenou s bázní.
367	Ztratilo se snad dobro? Pociťujeme bolest, stýskáme si. A tak prožíváme smutek, výčitky a stesk.
368	Zlo nás znepokojuje a znemožňuje nám soustředit se.
369	Bojíme se budoucnosti, odvracíme se od ní a vyhýbáme se jí, lekáme se jímá nás hrůza a svírá se nám žaludek; to jsou kořeny nespokojenosti, bázně a strachu, třesení se a uzavírání se do sebe.
370	Děsíme se toho, co přichází, hrozíme se toho, drkotáme zuby a trnou nám; zde pramení zděšení, hrůza a třas.
371	Pro to, co nastalo, se hněváme, trápíme se, zoufáme si; z toho vyplývá hněv, utrápenost a zoufalství.
372	To je ale jinak, když se dobré a zlé věci dějí cizím lidem.
373	Tomu přejeme nebo závidíme, toho litujeme, a když se mu uleví, máme radost.
374	Nehledáme-li dobro, zanedbáváme ho, pohrdáme jím, dokonce ho nadšeně boříme, skončíme naplněni vlastní špínou.
375	Stud je, když se někdo červená kvůli špatným věcem, ale úlevou je, že se to stává všem.
376	Propadneme-li zlému, nezůstane v nás kámen na kameni.